Aktuality

Vláda dle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, v platném znění, vyhlásila svým usnesením č. 194 (69/2020 Sb.) pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru (označovaný jako SARS CoV-2) na území České republiky nouzový stav na dobu od 14.00 hodin dne 12. března 2020 na dobu 30 dnů, tj. do 11. dubna 2020 14.00 hodin.

V souvislosti s nouzovým stavem níže zmiňuje několik poznámek o diskutovaném tématu náhrady škody způsobené krizovými opatřeními ze strany státu, a také přinášíme názor k tomu, jak se postavit k plnění již uzavřených smluv

NÁHRADA ŠKODY

Podle § 36 krizového zákona platí, že: „stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.“ Povinným orgánem je ten, který vydal příslušné krizové opatření (např. zákaz provozovat maloobchodní prodej apod.). Důležité je, že nárok je nutné u příslušného orgánu uplatnit v subjektivní lhůtě 6 měsíců (od dozvědění se o vzniku škody) a objektivní 5 let (od vzniku škody), jinak zaniká.

Většinu opatření nejdříve vydávala vláda na základě krizového zákona. Pokud dojde ke škodě ať již fyzickým nebo právnickým osobám v souvislosti s vládou přijatými opatřeními podle krizového zákona, je stát povinen takovou škodu nahradit (viz výše). Některá další opatření, kterými došlo např. k prodloužení omezení maloobchodního prodeje, volného pohybu osob atd. s účinností od 24. března od 6.00 hodin, byla však nahrazena tzv. mimořádnými opatřeními Ministerstva zdravotnictví, která byla vydána dle zákona o ochraně zdraví. Tento zákon na rozdíl od krizového zákona žádnou povinnost státu k náhradě škody neobsahuje.

Objevila se řada právních výkladů, podle nichž krizová opatření vyhlašovaná jako mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví neumožňují žádat náhradu škody podle krizového zákona. My se naopak kloníme k výkladu, že zákon o ochraně veřejného zdraví je v části svých ustanovení jedním z krizových předpisů zastřešených krizovým zákonem, a tudíž je možné domáhat se náhrady škody za trvání nouzového stavu i od 24. března 2020. Náhrada škody by měla zahrnovat jak tzv. skutečnou škodu, tak ušlý zisk.

Zároveň však upozorňujeme, že řada veřejných činitelů i část odborné veřejnosti vyloučila nahrazování škod, popřípadě vyloučila nahrazování ušlého zisku.

Každý potenciální nárok je tak potřeba individuálně posoudit, k tomu předem upozorňujeme na úskalí, která jsou s nároky na náhradu škody spojena vždy, a to

1. obtíže s prokázáním vzniklé škody, tím spíše pak výše ušlého zisku, jelikož je obtížné predikovat výši zisku, kterého by jinak poškozený dosáhl
2. obtíže s prokázáním příčinné souvislosti (zde lze také očekávat argumentaci, že s ohledem na šíření epidemie by škody vznikly i bez vládních či ministerských opatření, naopak by možná byly ještě vyšší)
3. obavy soudů z příliš benevolentního výkladu s ohledem na zatížení státního rozpočtu
4. doba soudních sporů – nelze očekávat, že by náhrada škody „stihla“ řešit akutní problémy vyvolané vládními opatřeními nyní, ledaže by stát uzavíral smíry, to by ovšem mohlo být spojeno s požadavkem na snížení nároku

PLNĚNÍ UZAVŘENÝCH SMLUV

Byť to bude do budoucna předmětem sporů, považujeme zejména vládní opatření spojená s koronavirem za tzv. vyšší moc. To má konsekvence ve vztahu k náhradě škody, konkrétně § 2913 odst. 2 OZ. „Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.“ Opatření vlády spočívající v zákazu vstupu na území České republiky pro všechny cizince přicházející z rizikových oblastí výskytu koronaviru, bude podle našeho názoru považováno za mimořádnou nepředvídatelnou a nepřekonatelnou překážku.

Za problematická považujeme ustanovení o smluvní pokutě. Ta jsou nezávislá na zavinění smluvní strany. To znamená, že nároky na smluvní pokutu nejsou tzv. vyšší mocí dotčeny.

Podle § 1765 odst. 1 občanského zákoníku platí, že (1) Dojde-li ke změně okolností tak podstatné, že změna založí v právech a povinnostech stran zvlášť hrubý nepoměr znevýhodněním jedné z nich buď neúměrným zvýšením nákladů plnění, anebo neúměrným snížením hodnoty předmětu plnění, má dotčená strana právo domáhat se vůči druhé straně obnovení jednání o smlouvě, prokáže-li, že změnu nemohla rozumně předpokládat ani ovlivnit a že skutečnost nastala až po uzavření smlouvy, anebo se dotčené straně stala až po uzavření smlouvy známou. Uplatnění tohoto práva neopravňuje dotčenou stranu, aby odložila plnění.“ Resp. i “§ 2 odst. 3 OZ „(2) Právo podle odstavce 1 dotčené straně nevznikne, převzala-li na sebe nebezpečí změny okolností „Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.“

Tzn. pokud není ve smlouvě ujednána tzv. doložka vyšší moci pro případ smluvní pokuty, pak přichází do úvahy pouze zahájení jednání o změně smlouvy pro podstatnou změnu okolností anebo tvrzení zhotovitele, že požadavek objednatele na zaplacení smluvní pokuty je v případě zavření hranic v rozporu s dobrými mravy.

Jednání o změně smlouvy je vymahatelné a lze se následně změny smlouvy domáhat i soudně, pokud si ovšem strany nesjednaly vyloučení doložky nebezpečí změny okolností – což u některých typů vzorových smluv vyloučeno bývá.