Dne 24. 4. 2019 byl ve Sbírce zákonů publikován pod č. 110/2019 Sb. nový zákon o zpracování osobních údajů. V rámci českého právního řádu nahrazuje dosavadní právní úpravu prezentovanou zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, jenž se zrušuje, a to včetně svých novel. Navazuje přitom především na přímo použitelné evropské obecné nařízení o ochraně osobních údajů 2016/679, tzv. GDPR. Je rovněž projevem transpozice evropské směrnice 2016/680 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů a o volném pohybu těchto údajů. Pokud jde o působnost zákona, ten v podrobnostech nově upravuje zpracování osobních údajů podle výše uvedeného nařízení GDPR, zpracování osobních údajů příslušnými orgány za účelem předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti, stíhání trestných činů, výkonu trestů a ochranných opatření, zajišťování bezpečnosti České republiky nebo zajišťování veřejného pořádku a vnitřní bezpečnosti, včetně pátrání po osobách a věcech, zpracování osobních údajů při zajišťování obranných a bezpečnostních zájmů České republiky, další zpracování osobních údajů, které mají být nebo jsou zařazeny do evidence nebo jejichž zpracování probíhá zcela nebo částečně automatizovaně, nejde-li o zpracování osobních údajů fyzickou osobou v průběhu výlučně osobních nebo domácích činností, a nakonec postavení a pravomoc Úřadu pro ochranu osobních údajů. Společně se zákonem o zpracování osobních údajů byl ve shodné částce Sbírky zákonů publikován rovněž změnový zákon, tedy zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, a to pod č. 111/2019 Sb. Ten za účelem přizpůsobení dosavadního právního řádu nové právní úpravě v této oblasti novelizuje na čtyři desítky dalších zákonů. Oba nové zákony své účinnosti nabyly dnem 24. 4. 2019. V případě zájmu o právní služby v oblasti ochrany osobních údajů se prosím obracejte na Mgr. Jiřího Hnáta, hnat@akhavel.cz

Od 16. 2. 2019 se v rámci Evropské unie ruší povinnost opatřovat některé úřední listiny apostilou. 16. 2. 2019 vstoupilo v platnost nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/1191 ze dne 6. 7. 2016 o podpoře volného pohybu občanů zjednodušením požadavků na předkládání některých veřejných listin v Evropské unii a o změně nařízení (EU) č.1024/2012 (tzv. nařízení o apostilaci, dále jen „nařízení“). Podle tohoto nařízení jsou veřejné listiny a ověřené kopie osvobozeny od jakéhokoliv druhu legalizace nebo obdobných formalit. Zjednodušení se netýká všech veřejných listin, nýbrž jen v nařízení taxativně uvedených. Konkrétně půjde o listiny stvrzující narození, úmrtí, jméno, uzavření sňatku, rozvod, registrované partnerství nebo jeho zrušení, rodičovství, osvojení, státní příslušnost nebo neexistenci záznamu v trestním rejstříku, jakož i potvrzení o skutečnosti, že je osoba na živu. Toto nařízení zahrnuje také úřední listiny, jakými jsou např. notářské zápisy. Do oblasti působnosti tohoto nařízení naopak nespadají především veřejné listiny vydané orgány třetích zemí nebo ověřené kopie listin vydaných orgány třetích zemí, které budou vyhotoveny úřady v některé z členských zemí EU. Novinkou je také to, že úřady nemohou po občanovi jiného členského státu vyžadovat ani překlady veřejných listin dokládajících některou z výše uvedených skutečností, pokud je jejich součástí vícejazyčný standardní formulář, jehož vzor je uveden v příloze nařízení. Nařízení však ponechává formu tzv. správního uvážení, neboli výše uvedené platí pouze v případě, že zahraniční úřad, kterému je příslušná veřejná listina s formulářem předložena, považuje údaje ve formuláři pro zpracování veřejné listiny za dostačující. Pokud je tedy například německý státní příslušník ustanoven jednatelem v české společnosti, postačí, pokud při zápisu do českého obchodního rejstříku předloží výpis z německého trestního rejstříku společně s vícejazyčným formulářem. Výpis z německého trestního rejstříku tak nemusí obsahovat apostilu a nemusí být ani přeložen. Nařízení se ovšem nevztahuje na výpisy z obchodního rejstříku, neboť ty nedokládají žádnou z výše uvedených skutečností. Výpisy z obchodního rejstříku, které budou předkládány v jiné členské zemi EU, nadále musí být opatřeny apostilou a přeloženy. Nejpozději do 16. 2. 2021 je Evropská komise povinna prověřit, zda je vhodné, aby se působnost nařízení rozšířila také na veřejné listiny týkající se právní formy a zastupování za společnost, tedy na výpisy z obchodního rejstříku. V případě zájmu o právní služby v oblasti obchodního rejstříku se prosím obracejte na Mgr. Kateřinu Ryšavou, rysava@akhavel.cz

Dne 1. 1. 2019 vstoupila v účinnost novela zákona o ochranných známkách. Jedním z důvodů novelizace byly výrazné změny v podnikatelském prostředí, zejména v souvislosti s rozvojem internetu a dalších elektronických nástrojů, které proběhly v průběhu posledního desetiletí. Novela ZOZ transponuje do českého právního řádu Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 2015/2436.

Dle úvodních ustanovení Směrnice je nutné omezit oblasti, ve kterých je systém ochranných známek v EU nekonzistentní, a současně zachovat vnitrostátní ochranu ochranných známek. Cílem je zajistit, aby se předmětné úpravy ochrany vzájemně doplňovaly. Z uvedeného důvodu Směrnice nastavuje kvalitnější, rychlejší a jednodušší pravidla zápisu ochranných známek, čímž by mělo dojít k modernizaci systému ochranných známek v celé EU.

Český zákonodárce na tento požadavek reagoval tak, že přijal Novelu ZOZ, kterou současně dochází ke změně zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a zákona o správních poplatcích. „Návrh mění též zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, v němž zavádí možnost domáhat se soudní cestou odpovídající náhrady škody, která byla vlastníkům způsobena neoprávněným získáním, využitím nebo zpřístupněním jejich obchodního tajemství. Správu a nakládání se správními poplatky v řízení o ochranných známkách bude nově upravovat zákon o správních poplatcích.“

Změnou oproti stávající úpravě je skutečnost, že ochrannou známkou může být nyní i takové označení, které není způsobilé grafického znázornění, avšak je vyjádřeno způsobem, který příslušným orgánům a veřejnosti umožňuje jasně a přesně určit předmět ochrany poskytnuté vlastníkovi ochranné známky. Nová definice otevírá možnost zapsat ochranné známky, které jsou vyjádřeny dostupnými technologickými prostředky, neomezuje tak přípustné prostředky vyjádření pouze na grafické. Takové ochranné známky chápeme jako netradiční ochranné známky (např. pohybové, multimediální, zvukové apod.).

Novela ZOZ rozšiřuje dosavadní druhy ochranné známky a v příloze č. 1 uvádí ochrannou známku slovní, obrazovou, prostorovou, poziční, se vzorem, tvořenou pouze barvou bez obrysů, zvukovou, pohybovou, multimediální, holografickou a jiné druhy ochranných známek, které neodpovídají žádnému z uvedených druhů ochranných známek.

Nově tak již Úřad průmyslového vlastnictví nebude v rámci věcného průzkumu zkoumat, zda přihlašované označení není shodné nebo neobsahuje shodné prvky se starší ochrannou známkou. Shodnost přihlašované ochranné známky se starší ochrannou známkou bude i nadále překážkou jejího zápisu, ale nově pouze na základě námitky vlastníka oné starší ochranné známky. Pokud tedy vlastník starší ochranné známky včas nevznese námitku, ÚPV přihlašovanou ochrannou známku zapíše, a to i přesto, že se se starší, již zapsanou, ochrannou známkou shoduje. Povinnost implementovat Směrnici mají členské státy EU do 14. ledna 2019, vyjma pravidel Řízení o zrušení ochranné známky nebo o prohlášení ochranné známky za neplatnou (čl. 45 Směrnice), jejíž úpravu mají členské státy uvést do souladu s požadavky stanovenými ve Směrnici do 14. ledna 2023.

Od 1. ledna 2019 je možné mimořádně vydržet vlastnické právo k nemovitým věcem. Mimořádné vydržení je staronový způsob nabytí vlastnického práva k věci movité i nemovité osobou, která po zákonem stanovenou dobu věc drží jako vlastník (§ 1095 občanského zákoníku). K mimořádnému vydržení dojde tím, že vydržitel věc po určitou dobu drží – užívá ji jako vlastník a má za to, že mu věc náleží.

V případě řádného vydržení je nezbytné, aby držiteli svědčil řádný právní titul (např. smlouva) a aby měl z přesvědčivého důvodu za to, že mu věc náleží. U mimořádného vydržení není nutné prokazovat právní titul držby, vydržitel však nesmí tímto jednáním sledovat nepoctivý úmysl, tedy jeho držba musí být poctivá.

Další rozdíl je ve vydržecí době. V případě mimořádného vydržení musí uplynout doba dvojnásobně dlouhá, tj. u nemovitých věcí 20 let, u věcí movitých pak let 6. Do vydržecí doby se započítává i doba držby právního předchůdce vydržitele, avšak u právních předchůdců musí být také splněny podmínky pro mimořádné vydržení, a to především nedostatek nepoctivého úmyslu. Mimořádné vydržení zavádí občanský zákoník, jehož přechodné ustanovení (§ 3066) stanoví, že vydržecí doba pro mimořádné vydržení nemovité věci neuplyne dříve než 5 let od účinnosti nového občanského zákoníku. Tedy pro výpočet doby mimořádného vydržení lze započítat dobu pouze 15 let před účinnosti nového občanského zákoníku (tj. před 1. 1. 2014), a držitel tak může poprvé vlastnické právo k nemovité věci mimořádně vydržet až k 1. 1.2019.

Dne 31.7.2018 byl zveřejněn rozsudek ze dne 11.10.2017, sp.zn 25 Cdo 2782/2017 Nejvyššího soudu České republiky, v jehož rámci se vyjádřil k rozsahu náhrady škody hrazené poškozenému v souvislosti s dopravní nehodou. Nejvyšší soud v rozsudku z roku 2014 vyloučil možnost kombinovat dva různé přístupy ke stanovení výše škody a rozhodl-li se poškozený pro opravu vozidla, zakládalo mu to právo požadovat škodu ve výši nákladů na opravu, nikoli však již ve výši rozdílu mezi původní obvyklou cenou vozidla a cenou po opravě. Naopak Ústavní soud zastával výklad, dle kterého je při určování výše náhrady škody nutno přihlédnout i k tomu, že v případě havarovaného vozidla je jeho skutečná hodnota nakonec vždy nižší než původní hodnota použitého vozidla. Tuto „dvojkolejnost“ se Nejvyšší soud rozhodl odstranit právě v řízení pod sp.zn. 25 Cdo 2782/2017. Nejvyšší soud po zhodnocení argumentace účastníků uvedl (dle názoru autora zcela správně), že „Je-li účelem náhrady majetkové újmy a z ní vyplývající povinnosti k náhradě způsobené škody vytvoření stavu, který zde existoval před vznikem škody, přičemž ho má být dosaženo reparací veškeré vzniklé škody, má poškozený zásadně nárok na nahrazení poškozené věci minimálně do výše její původní hodnoty.“, přičemž tato původní hodnota se má stanovit jako cena, za kterou lze v daném místě a čase za obvyklých podmínek pořídit náhradní věc stejných kvalit (cena tržní). Je pochopitelné, že užitek vlastníka věci nemusí být jen „funkční“ (její využívání), avšak také ekonomický (v případě jejího prodeje), a tedy nestačí pouhé obnovení funkce věci, neboť by v takovém případě byla omezena možnost vlastníka nakládat s věcí „ekonomicky racionálním způsobem“ ve stejném rozsahu a za podmínek jako před jejím poškozením. Z aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že je-li sice jako škoda nahrazena hodnota opravy věci, kterou byla obnovena její funkčnost, nicméně škoda spočívající v poklesu tržní hodnoty věci nahrazena není, není učiněno zadost principu plné náhrady škody.