Dne 22. 8. 2019 byl ve Sbírce zákonů publikován pod č. 204/2019 Sb. zákon, kterým se mění některé zákony v souvislosti s podporou výkonu práv akcionářů. Předně je jím novelizován zákon o podnikání na kapitálovém trhu, a to ve více než dvou desítkách změnových bodů. Stejně tak dochází na krátkou novelu zákona o dohledu v oblasti kapitálového trhu a na jednozměnovou novelu zákona o nabídkách převzetí. Jak vysvětluje důvodová zpráva, zákon je projevem transpozice evropské směrnice 2017/828, kterou se mění směrnice 2007/36/ES, pokud jde o podporu dlouhodobého zapojení akcionářů, do českého právního řádu. Cílem směrnice přitom má být zajištění dlouhodobého působení akcionářů ve společnostech, jejichž akcie jsou přijaty k obchodování na evropském regulovaném trhu. Směrnicí prezentovaná právní úprava totiž vychází z premisy, že společnost má mít právo znát svého akcionáře a skrze síť zprostředkovatelů se dozvědět, kdo je k rozhodnému dni jejím akcionářem. I když v českém právním řádu může společnost zjistit své akcionáře relativně jednoduše na základě výpisu z evidence emise, který sestavuje centrální depozitář, zavádí se toto oprávnění napříč všemi systémy držení cenných papírů. Zavádí se rovněž postupy, které mají vést k vyšší transparentnosti institucionálních investorů, jako jsou pojišťovny a zajišťovny oprávněné poskytovat životní pojištění, správců aktiv a poradců pro hlasování. Dále se směrnice věnuje většímu zapojení akcionářů do odměňování členů představenstva, dozorčí a správní rady a generálního ředitele, popřípadě jeho zástupce. Kotované společnosti budou povinny vypracovat politiku odměňování, která bude schvalována valnou hromadou společnosti. Zřejmá je rovněž snaha regulovat významné transakce se spřízněnými stranami, u nichž hrozí zvýšené riziko poškození zájmů zejména společnosti, respektive akcionářů, kteří nejsou spřízněnou stranou (tedy menšinových akcionářů). Těch opatření, které zmíněná směrnice přináší, je tak více. Právě publikovaný zákon své účinnosti nabývá dnem 1. 10. 2019. V případě zájmu o právní služby v oblasti výkonu akcionářských práv se prosím obracejte na Mgr. Jan Hrabu, hraba@akhavel.cz

Podle zákona o svobodném přístupu k informacím lze odmítnout poskytnutí informací, které se vztahují výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Pod tento důvod lze zahrnout také případy, kdy by poskytnutím informací byla ohrožena efektivita kontrolní činnosti úřadu. V konkrétní věci, řešené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 369/2018, šlo o žádost mj. o metodiku Taktické a operativní postupy při aplikaci zvláštního zajištění úhrady na nesplatnou nebo dosud nestanovenou daň podle § 103 zákona č. 235/2014 Sb. Finanční úřad ji odmítl poskytnout s tím, že jde o vnitřní akt. Podle judikatury platí, že vnitřní akty nevyvolávají účinky navenek vůči adresátům veřejnoprávního působení. Žadatel se však uváděl, že tato metodická pomůcka se týká postupů Finanční správy, kterými se rozhoduje o (jeho) právech a povinnostech, a tak nemůže jít o čistě vnitřní záležitost. Na to soud odpovídá, že pokud by poskytnutí takové informace výrazně oslabilo efektivitu kontrolní činnosti a jde o informaci vztahující se výlučně k vnitřním pokynům, nehraje roli, zda tyto informace mají vliv na práva a povinnosti adresátů právních norem. Takovou informaci úřad poskytnout nemusí. Na druhou stranu, části předmětné metodiky, které svým zveřejněním kontrolní činnost nenaruší, poskytnout musí. Judikatura totiž také říká, že pro neposkytnutí vnitřního aktu musí být dán dostatečně legitimní důvod. Jinými slovy, pouze ty části vnitřních aktů, kde takový důvod existuje, lze neposkytnout. V tomto případě je tedy třeba poskytnout všechny části vnitřní metodiky, jejichž zveřejněním nedojde k narušení efektivity kontrolní činnosti. V případě zájmu o právní služby v oblasti svobodného přístupu k informacím a registru smluv se prosím obracejte na Mgr. Jan Hrabu, hraba@akhavel.cz

Dne 16. dubna 2019 schválil Evropský parlament návrh směrnice, která přináší nová – jednotná – pravidla pro ochranu osob oznamujících porušení práva EU. Návrh směrnice poskytuje pevný základ pro ochranu potenciálních oznamovatelů, kteří se setkali s protiprávním jednáním nebo nekalostmi v rozporu s právem a zájmy EU a rozhodli se je řešit. Ačkoliv návrh směrnice cílí primárně na oznamování porušení unijního práva (zejména pokud jde o porušování pravidel vnitřního trhu či finančních zájmů EU, nebo o porušování unijního práva v oblasti zadávání veřejných zakázek, finančních služeb, ochrany životního prostředí apod.), lze očekávat, že v jednotlivých členských státech, které se této problematice z různých důvodů dosud příliš nevěnovaly, vyvolá širší odezvu, a to zejména pokud jde o porušování národní legislativy a vnitřních směrnic a pravidel zaměstnavatelů. V České republice je v současnosti v zásadě jediným právním předpisem, jenž upravuje ochranu tzv. whistleblowerů, nařízení vlády č. 145/2015 Sb., o opatřeních souvisejících s oznamováním podezření ze spáchání protiprávního jednání ve služebním úřadu. Ten stanovuje pravidla ochrany státního zaměstnance, jenž oznámí podezření ze spáchání protiprávního jednání představeným, státním zaměstnancem, jiným zaměstnancem nebo osobou ve služebním poměru podle jiného právního předpisu při výkonu státní služby, práce nebo veřejné funkce nebo v souvislosti s ním. V případě zájmu o právní služby v oblasti whistlblowingu, korporátních etických kodexů, trestní odpovědnosti právnických osob se prosím obracejte na Mgr. Petra Kuchaře, kuchar@akhavel.cz

Nepřípustnou výdělečnou činností ve smyslu ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce je též výdělečná činnost zaměstnance, jejíž předmět zapsaný ve veřejném (obchodním) rejstříku nebo uvedený v živnostenském oprávnění (popř. ve zřizovací listině nebo ve zvláštním právním předpise) se ani zčásti neshoduje s obdobně zapsaným předmětem činnosti zaměstnavatele, jestliže se zaměstnanec (jeho nový zaměstnavatel) a zaměstnavatel při ní přesto mohou ocitnout v navzájem konkurenčním postavení a jestliže proto má tato výdělečná činnost zaměstnance vůči zaměstnavateli soutěžní povahu. I když při rozdílném předmětu činnosti zaměstnanec (jeho nový zaměstnavatel) a zaměstnavatel vyrábí, nabízí nebo poskytují odlišné výrobky, zboží nebo služby, nelze ani v tomto případě vyloučit jejich střet na tzv. trhu výrobků a služeb, neboť i jejich nabídka se může na trhu setkat s poptávkou stejných zákazníků (klientů) volících mezi více způsoby uspokojení svých potřeb. V úvahu též připadá střet v oblasti vstupů do výdělečné činnosti, tedy na odvozeném tzv. trhu výrobních faktorů, kde se jejich poptávka po přírodních zdrojích, pracovních silách, dodavatelských službách nebo reálném kapitálu (budovách, strojích, zařízeních, dopravních prostředcích apod.) a finančním kapitálu (penězích, cenných papírech) setká s nabídkou stejných dodavatelů (poskytovatelů); trh výrobních faktorů je odvozený od základního trhu výrobků a služeb v tom smyslu, že poptávka po výrobních faktorech je odvozená od poptávky po výrobcích a službách. Na soutěžní povahu výdělečné činnosti zaměstnance (jeho nového zaměstnavatele) vůči zaměstnavateli ale nebude možné usuzovat jen na základě skutečnosti, že jejich výdělečná činnost na vstupu vyžaduje (alespoň zčásti) stejné nebo obdobné výrobní faktory; takto široké pojetí zákazu konkurence by nepochybně bylo v rozporu se smyslem a účelem ustanovení § 310 odst. 1 zák. práce, jakož i se základní zásadou pracovněprávních vztahů spočívající ve zvláštní zákonné ochraně postavení zaměstnance [§ 1a odst. 1 písm. a) zák. práce], a představovalo by porušení základního práva na svobodnou volbu povolání a práva podnikat garantovaného ustanovením čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zaměstnanec (jeho nový zaměstnavatel) a zaměstnavatel by se mohli ocitnout v navzájem konkurenčním postavení tehdy, pokud by s ohledem na specifickou povahu jejich (jinak odlišných) výdělečných činností nebo specifickou situaci na trhu výrobních faktorů využívaných při těchto činnostech uspokojení poptávky zaměstnance (jeho nového zaměstnavatele) závažným způsobem ztížilo uspokojení stejné nebo obdobné poptávky zaměstnavatele a tím i vlastní výkon jeho výdělečné činnosti. V případě zájmu o právní služby v oblasti pracovního práva se prosím obracejte na Mgr. Kateřinu Ryšavou, rysava@akhavel.cz

Neplatná zadávací dokumentace může zakládat odpovědnost za vynaložené náklady uchazečů. Účastníci veřejné soutěže mohou požadovat náhradu škody, která jim vznikne v důsledku zrušení soutěže z důvodu porušení zákona na straně zadavatele. Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 25 Cdo 1409/2015 ve věci soutěže na „oděv pro výkonné letce a ISL“ rozhodl, že pokud zadávací dokumentace v rozporu s § 6 o veřejných zakázkách obsahovala neopodstatněné požadavky či požadavky zvýhodňující některé dodavatele, nese odpovědnost za toto porušení zadavatel, i když se o tomto porušení dozví až z námitek uchazečů (požadovaný materiál nebyl na trhu dostupný), jelikož měl při přípravě dokumentace postupovat náležitě obezřetně a pečlivě. Podle soudu je pro odpovědnost zadavatele podstatný důvod, pro který došlo ke zrušení veřejné soutěže. Odpovědnost zadavatele vzniká za situace, kdy již při zveřejnění zadávací dokumentace existuje objektivní skutečnost, která zakládá nezákonnost. Zbytečně vynaložené náklady uchazečů, kteří se řádně účastní veřejné soutěže v dobré víře ve správnost zadávací dokumentace, pak představují skutečnou škodu. V případě zájmu o právní služby v oblasti veřejných zakázek se prosím obracejte na Mgr. Petra Brejla, brejl@akhavel.cz