V této souvislosti Nejvyšší soud ČR odkázal na svůj dřívější rozsudek ve věci spis. zn. 22 Cdo 3779/2014 ze dne 29. dubna 2015, podle něhož jestliže se některý z manželů po rozvodu manželství podílel na zaplacení společného dluhu již ze svých výlučných prostředků, má právo na jejich náhradu ve smyslu § 149 odst. 2 věty druhé starého občanského zákoníku. Tato skutečnost se pak promítne do výroku o povinnosti jednoho z manželů zaplatit určitou částku druhému na vyrovnání jejich podílů. U dosud nevyrovnaných společných dluhů a pohledávek účastníků je namístě, aby soud ve výroku o jejich vypořádání promítnul jejich výši v době, kdy k vypořádání dochází, při současném zohlednění toho, co který z účastníků na dluh zaplatil.

Dále pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že vzhledem k obsahové podobnosti úpravy obsažené v § 149 odst. 2 a 3 starého občanského zákoníku a § 742 odst. 1 současného občanského zákoníku, neshledává důvod k odklonu od uvedených závěrů – pro řešení situací, kdy jeden z manželů ze svých výlučných prostředků hradí dluh tvořící součást společného jmění manželů. Tím spíše, že podle § 736 věty druhé současného občanského zákoníku platí, že dokud zúžené, zrušené nebo zaniklé společné jmění není vypořádáno, použijí se pro ně ustanovení o společném jmění přiměřeně.

Závěrem je tedy konstatování, že plnění poskytnuté jedním z manželů z jeho výlučného majetku na úhradu dluhu tvořícího dosud nevypořádané společné jmění manželů je třeba považovat za vnos, jehož režim podléhá § 742 odst. 1 písm. c) současného občanského zákoníku.

V případě zájmu o právní služby v oblasti rodinného práva se prosím obracejte na kolegyni Mgr. Kateřinu Ryšavou, rysava@akhavel.cz

Od října letošního roku bude platit povinnost elektronického zadávání veřejných zakázek pro všechny zadavatele. Pokud stát stanovil povinnost elektronické komunikace, měl by také poskytnout nástroj, jak tuto povinnost splnit. Proto má pro administraci veřejných zakázek Národní elektronický nástroj (NEN). Pro orgány státní správy bude využívání NEN od prvního července povinné. „Ohledně elektronického zadávání veřejných zakázek jsme debatovali i s kolegy z ostatních ministerstev a shodneme se na tom, že Národní elektronický nástroj ušel kus cesty. Je stále více využívaný, o čemž svědčí i hodnota zakázek v systému. Pokud stát stanovil povinnost elektronické komunikace, je Národní elektronický nástroj správné řešení. Proběhla celá řada zátěžových testů systému, které reflektovaly skutečné předpokládané rozložení očekávané zátěže. Dále má NEN nejvyšší možnou známku bezpečnosti dle nezávislého testu v porovnání s vybranými systémy,“ uvedla ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová. Národní Elektronický Nástroj (NEN) je systém pro administraci a zadávání veřejných zakázek ve správě státu. Je všem poskytován zdarma. NEN podporuje plánovací aktivity, proto jej lze využít i pro dlouhodobé investiční projekty. V případě zájmu o právní služby v oblasti veřejných zakázek se prosím obracejte na Mgr. Petra Brejla,brejl@ak­havel.cz

S tím, jak v českém prostředí vzrůstá množství veřejných zakázek, stoupá i snaha některých zadavatelů vyhnout se zákonným povinnostem se zadáváním veřejných zakázek spojeným, případně uložené povinnosti zmírnit. V současnosti se rozmáhá praxe zadavatelů, kteří účelovým rozdělením veřejné zakázky na více samostatných veřejných zakázek (které by ale správně měly být pouze dílčí částí veřejné zakázky) dosáhnou umělého snížení předpokládané hodnoty veřejné zakázky. Tímto jednáním se zadavatelé snaží dosáhnout toho, že např. z jedné nadlimitní veřejné zakázky rozdělením vznikne několik „menších“ veřejných zakázek, jejichž předpokládaná hodnota už ale bude odpovídat veřejné zakázce podlimitní nebo veřejné zakázce malého rozsahu. V důsledku toho by byla veřejná zakázka zadávána v jiném (mírnějším) režimu, než by správně být měla, a tedy v rozporu s § 18 ZVZ. V takových případech pak soudy, příp. jiné správní orgány při zjišťování, zda je konkrétní plnění ve prospěch zadavatele veřejné zakázky jedinou veřejnou zakázkou, nebo několika jednotlivými veřejnými zakázkami, musí zkoumat věcný charakter takového plnění. Lze tedy shrnout, že v případech, kdy zadavatel vydává dílčí veřejné zakázky za zakázky samostatné za účelem zdánlivého snížení jejich předpokládané hodnoty, se jedná o obcházení zákona, které je v rozporu nejen se základními právními zásadami, ale i s pravidlem výslovně uvedeným v § 35 ZVZ. V případě zájmu o právní služby v oblasti veřejných zakázek se prosím obracejte na Mgr. Petra Brejla,brejl@ak­havel.cz

Jedním ze stěžejních témat současné odborné diskuse je připravovaná novela zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), která byla schválena Vládou České republiky dne 6. 6. 2018 (dále jen „Novela ZOK“). Novela ZOK si klade za cíl především představení fungující, jasné a přehledné právní úpravy obchodních korporací, která není pro své adresáty zbytečně zatěžující. Jedním z bodů Novely ZOK je mimo jiné podstatná revize monistické struktury akciové společnosti, jejíž úprava v ZOK je velice kritizována. Stěžejním bodem Novely ZOK v oblasti monistického systému by mělo být zrušení statutárního ředitele jakožto samostatného orgánu společnosti, přičemž nadále by jediným zřizovaným orgánem monistické akciové společnosti měla být pouze správní rada. Z hlediska organizační struktury správní rady Novela ZOK navrhuje, aby byla správní rada obligatorně tříčlenná. Výjimku by měly tvořit společnosti s jediným akcionářem, pro které Novela ZOK připouští existenci správní rady s menším počtem členů. V případě, že máte zájem o právní služby v oblasti korporátního práva, obracejte se prosím na Mgr. Jana Hrabu, hraba@akhavel.cz

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti Česká pojišťovna a. s. a zrušil rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo podnikat za podmínek stanovených zákonem podle čl. 26 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny. Ústavní soud má vážné pochybnosti o tom, zda podnikání vedlejší účastnice bylo vedeno ve fair duchu, v souladu s dobrými mravy a minimálně tím se měl odvolací soud zabývat. Systém povinného ručení primárně chrání poškozené, potažmo i viníky nehod, nelze však připustit, aby byly účelovým navyšováním nákladů na odstraňování škod čerpány finanční prostředky, které by při poctivém jednání čerpány nebyly, což by nakonec mohlo jít k tíži všech pojistníků (nejen podnikatelů v oboru pojišťovnictví), neboť „povinné ručení by podražilo“. Byla-li od zahájení opravy vozidla uměle navyšována její cena, aby odpovídala kvalitní a autorizované opravě, aniž by s tím byla poškozená (navíc v postavení spotřebitelky, tedy slabší strany) srozuměna, a šlo pouze o maximalizaci příjmu autoservisu či vedlejší účastnice ze systému povinného ručení, pak lze mít pochybnosti o tom, zda je možné takovému jednání poskytnout právní ochranu, zda nejde o jednání nepoctivé a v rozporu s dobrými mravy. V případě, že máte zájem o právní služby v oblasti pojistného práva, obracejte se prosím na Mgr. Petra Kuchaře, kuchar@akhavel.cz